Italské prázdniny: Variace na šest medvědů s Cibulkou

A je to tady, vyrážíme na dovolenou. Jedeme do slunné Itálie, domoviny mýhoItala (světe div se) konečně se trochu ohřát, protože v Česku je pouhých 38 stupňů. 

Abych to uvedla na pravou míru, vyrážíme na rodinnou dovolenou na chalupu. Znáte to, koupání v rybníku, k obědu brambory na loupačku se šnytlíkem a teplý mlíko k tomu a večery s buřtem u táboráku za vydatnýho zpěvu. Akorát v trochu poitalštělý verzi – koupačka v moři, k obědu špagety s masovejma koulema a studený víno k tomu a večery s krevetou u svíčky za vydatnýho řevu.

Ano, rodina mýho kluka jezdí na chalupu do jedný takový chatařský osady na pobřeží Jaderskýho moře. A na mě tim padá podezření, že právě nemovitosti v přímořskym letovisku jsou tmelem našeho vztahu. To neni samozřejmě pravda (ještě před tim bude na žebříčku vypočítavosti lokální gastronomie), ale nestěžuju si. Přece jen se řiká, darovanýmu koni na zuby nekoukej (a jezdi na něm, co to dá). A tak jsme jeli. Věřte nebo ne, ale tahle dovolená na chalupě se od tý, kterou jsem zažívala v dětství se svojí rodinou já, nepatrně lišila. Nechtě mě vás nahlídnout pod pokličku.

VYRÁŽÍME NA DOVOLENOU. MOŽNÁ.

Já pocházím z rodiny, kde se na dovolenou vyráží za tmy. Luca – pro potřeby tohoto článku překřtěme Itala na náhodně vybrané italské jméno, neboť na dovolený plný Italů by bylo označení Ital značně matoucí – tak teda Luca pochází z rodiny, kde se na dovolenou vyráží taky za tmy. Zatímco u nás mě ale tahá z postele za nohu moje naprosto naspeedovaná máma ve čtyři ráno, u Itošů se odjíždí, až když tma padne. Sice se o odjezdu mluví od brzkýho rána, ale než se všichni domluvěj co a jak, rozloučej se všema sousedama a sousedama sousedů, popřejou si buongiorno, buonviaggio, buondivertimento a buonamerda, tak se zkazí všechna mozarella v autě a musí se jít nabalit nová. Když se konečně nasouká do auta celá posádka a ujistíme se, že nikdo nechybí nebo (a to spíš) nepřebejvá, ujedeme patnáct metrů, kdosi zahlásí, že má hlad. Takže zastavit a šup k Luigimu na roh pro pizzu. Pak už jenom benzín (stop), noviny (stop) a voda (stop) a vyrážíme. Vyrážíme zpívaje. Autem se rozlejhá Luciano Rossi a všichni jódlujou. Tak tohle bude dlouhá cesta…

Kupodivu jsme všichni přežili a dorazili ještě týž večer. Nicméně já se okamžitě odebírám hledat otvírák na víno. Cestou do kuchyně zahlídnu nejcennější poklad svého skorotchána, což v bytě o velikosti větší rohožky, kterej obývá 7, slovy sedm, Italů neni zas až takovej div. Zvýšim rychlost a pomyslim si, že jestli nenajdu otvírák, urazim hrdlo.

PRVNÍ DEN NA CHALUPĚ: STŘET S REALITOU. A HORDOU ITALŮ.

Je-li vám přes dvacet, nemáte-li potomky a necestujete-li s CK Pohoda, předpokládám, že byste si Tortoreto Lido jako snovou destinaci pro letní dovolenou nevybrali. Pravděpodobně byste hledali nějakou exotiku a autentičnost na Bali nebo třeba v Thajsku. Na pláži byste si pak dali číze z Mekáče a na útesu při západu slunce flatwhite za dvě kila spolu s dalšíma tisíci turistama. Jenže vážení, přímořský letovisko v Itálii, to je novodobá exotika. Já vám řikam, chcete-li mít autentickej italskej zážitek, vyrazte na Tortoreto Lido, tam na turistu nenarazíte – pouze na druh Italianus Realus.

Naši nikdy neholdovali přeplněnejm plážím typu Bibione, a tak mě celý dětství ‘štvalo’, že musim pobíhat po plážích plnejch šutrů bez lidí jenom sem tam s nějakym nahatym pinďikem opodál jako kulisou (jak vidíte, to se mě drží doposud). Teď se ale i já se s odstupem let považuju za turistu, kterej vyhledává místa něčim zajímavý, divočejší a pokud možno bez lidí a pindíků. Takže tady jsem se cejtila jako v Jiříkově vidění. Bylo tam všechno a tim myslim VŠECHNO. Kromě tradičních restaurací s plastovym ubrusem a vínem della casa, nejčerstvějšího jídla z místních trhů, vína della casa, kafíček a nanuků, se každej večer konala někde nějaká Sagra, neboli slavnost jídla. Abyste neodjeli jako Michelin, byla kolem spousta jinejch aktivit, kde jste přijatý kalorie mohli (ale nemuseli) spálit.  Všude se jezdilo na kole jak na Miami beach, mohli jste chodit na hodiny jógy nebo spinningu při západu slunce, případně si večer zahrát s místníma beach volejbal, jezdit na bruslích, skákat na trampolínách nebo předstírat běh ve smrtelnejch křečích. Samotná pláž nezůstávala pozadu – kromě osvěžující vody nabízela i prostředky na ní – lodě, skútry, šlapadla, paddle boardy a jianý vyfikundace. O plovoucim dětskym bobku připomínající bóji nemluvě. Ale i z všudypřítomné tlačenky se dalo za pomocí dopravního prostředku uniknou a sledovat odněkud z historickýho městečka na kopci západ slunce, případně popojet na slavnost piva a zapomenout na všechen ten bordello kolem. Zkrátka vyžití tady bylo víc než dost, já jsem však nevyužila skoro nic. O zábavu se mi totiž postarali italští spolubydlící….

Itoši sice řídí jako smyslů zbavení, ale jinak jim všecko děsně trvá. Dalším vědeckým faktem je, že Italové se množej dělenim. Tahle kombinace způsobuje, že je naprosto nemožný se kamkoli dostat v řádu minut, dokonce i desítek minut. Naše cesta na pláž se tímto proměnila v několikahodinovou velmi náročnou společenskou akci. Když už jsme ráno všichni použili jednu toaletu a byli konečně ověnčený taškama a slamákama na hlavě připravený vyrazit, někdo neprozřetelně řekl slovo kafe. V tu chvíli se zase všechny tašky odhodily a šlo se dělat kafe. Po cestě repetitivně vyskakovali z křoví nějací zvídaví hluční italští známí, se kterými bylo potřeba se pozdravit, olíbat a zjistit, jak se má teta Giuseppina ze třetího kolena. A to bylo v pravidelnejch intervalech pořád dokola. Jako jsem si jistá, že každý ráno vyjde slunce, tak jsem si byla jistá, že po cestě se zjeví další Ital na kibic. Když už jsme konečně dosáhli naší vysněné mety – písčitého povrchu – pozdravili všechny místní obyvatele (asi tak tři tisíce), pohladil si někdo břicho a šlo se na oběd. Následovalo dvouhodinový probírání politický situace s číšníkem a dalšími hosty restaurace, ze kterejch se vyklubali další známí. Po obědě jsme popošli ke slunečníku, tam už jsem propadala čirému zoufalství pramenící z přehřátí organismu a biologické deprivace. Bum, fronta na banány. Už už se moje prsty dotýkají vody – prásk, i tady zástup. „Tak to je naše Bára“. Tak trochu variace na Šest medvědů s Cibulkou, akorát sedm Italů s bělobou. V 16:00 vojenského času jsem byla ve vodě. Byla to první dovolená, na který jsem se nespálila.

DALŠÍ DNY NA DOVOLENÉ V OZDRAVOVNĚ

Následující dny splynuly díky své jednotvárnosti (nikoli však nudě) v jeden dlooouhej den, kterej probíhal asi takhle:

Mí spolubydlící očividně měli jedinou misi. A tou bylo udržet Báru naživu a v dobré zdravotních kondici. Kromě neustálé kontroly základních životních funkcí tedy probíhal pravidelný výkrm, ochrana pomocí nátěrových hmot a kontrola stolice. Hned se k tomu dostanu.

Co se stravy týče, neměla jsem si na co stěžovat. Skoro příbuzní si na e-miminu (e-bambinu) načetli, kolik mám podle tabulek správně přibírat a poctivě se tim řídili. Došlo to dokonce tak daleko, že během večerní procházky #veselýtchán přitančil ke stolu dvou debužírujících (a taky neprosto neznámých) gentlemanů a zeptal se jich, jestli si může z jejich talíře vzít kus masa pro tuhle ragazzu, rozuměj mě. Zatimco chlapi zmateně kejvali a táta Ital na mě mával, ať si jdu vzít, my jsme nevěřícně kroutili hlavama a plácali se do kolen. Přesto, že jsem si připadala jako Alena v říši divů a s díky jsem odmítla, získal v mejch očích malé bezvýznamné plus a velkou dávku respektu.

Zatímco všichni ostatní si dávali k obědu listí s balzamikem, melouny omotaný šunkou nebo jinej ptačí zob maskovanej za jídlo, já jsem se ládovala těstovinama od rána do večera. Já totiž když jsem na dovolený, tak se urvu z řetězu. Jak jsem řekla, nejdřív se všici strachovali, abych se třeba nestyděla říct si o potravu a nestrádala tak, ale pozdějš se mi spíš zdálo, že si začínaj udržovat odstup, protože maj obavy, abych nespásla i je. Proto mi začali na pláž dělat extra svačinový balíčky jenom pro mě (rozuměj půlmetrovou bagetu napchanou vepřovym masem porchetta pěkně politou omastkem, pekáč lasagní atp.). To bylo obžerství. Nicméně vysloužila jsem si přezdívku buzzicotta, což mi nikdo nechtěl přeložit, ale každej se smál pod fousy – doslova. Mám takovej nepříjemnej pocit, že to znamená cvalík…

Když jsem mluvila o kontrole stolice, tak jsem vůbec nepřeháněla. Každý ráno při snídani proběhl křížový výslech ohledně docházky do oněch míst a aktuální konzistence. Na základě toho se podávala příslušná medicína/snídaně – na hnačku banán, na kalamitu kiwi. Zde jsem se ale alespoň necítíla být diskriminována, neboť kontrolu podstoupil každý přítomný. Je to trochu podivný chování, ale jak jsem vypozorovala, u druhu italianus je možný všechno. Přece jen můžu bejt ráda, že testy probíhaly formou dotazování a nikoli každodenním odběrem vzorku. Nicméně na konci dovolený, kdy nám byla všem pravidelně podávána medicína ve formě kiwi a měli jsme k dispozici k užívání pouze jeden jediný záchod, zařval Lucův brácha, jestli už se konečně můžeme všichni přestat ládovat těma kiwi, že má pokoj hned vedle záchodu. 

Starost o moje zdraví dále zahrnovala nejen pravidelný nátěr krémem s faktorem 50, kterej připomínal bílou latexovou kombinézu a na kterej se všichni kolemjdoucí chodili koukat, zatímco se mazali olejem na smažení, ale i neustávající rady kovaných odborníků. (A těch na slovo vzatejch maj v Itálii hodně, v Janově by mohli vyprávět).

Báro, namaž se.Báro, si namazaná?Báro, to bych nevymačkávala ten pupínek.Báro, usuš si vlasy, ucpou se ti dutiny.Báro, usuš si vlasy, zaseknou se ti záda a krční páteř.Báro, sundej si ten velkej ručník, bude tě bolet za krkem.

Nebyla to zdvořilost, co mi zabránilo něco hlasitě namítat, když mi moje skoro tchýně začala rvát ručník z hlavy. Byla to pouhá nedostatečná znalost jazyka. Takže poradenský servis probíhal dál. Moje nejoblíbenější byly rady při nákupu oděvů, který obvykle nejraději podstupuju úplně sama, za vydatného komentování nejrůznějších částí mýho těla.

Že Itoši maj pořád ke všemu co říct, to už mě nepřekvapuje, ale obsah jejich diskusí ten mě nepřestává udivovat. Například při společné večeři nám došel chleba, což se ukázalo bejt problém. Ten den se totiž nevařila žádná příloha (nevim, kdo tohle povolil), a tak byly jenom Polpettini di carne con sugo al pomodoro, což je jenom trochu honosnej název pro masový koule v rajčatový omáčce. V takovej okamžik je chleba zcela zásadní, bez chleba totiž nelze provádět takzvaná scarpetta, což se sice překládá jako botička, ale jde o proces pečlivého vytírání talíře kouskem chleba a jeho následné pozření. Žádnej chleba = žádná scarpetta. Rozhněvaný dav v čele se mnou se teda obořil na viníka nastalé tragédie:

My: Elio, proč si vyhodil ten chleba odpoledne? Jak teď máme jíst?Strýc Elio: No co?! Tak jsem ho vyhodil. No bóže, byl starej. Snad se nezblázníte, že jednou nebudete jíst tělo Krista, taková hovadina, tenhleten náboženskej fanatismus….. pipitypipápity

Nám ale šlo vážně jenom o ten chleba, kterej si opatláme v omáčce. 

Sranda pokračovala i následující dny, často za ní mohl #veselýtchán. Po tom, co pro mě sháněl jídlo v cizích talířích, šel jinej večer žíznivej shánět vodu ke stolu plnýho italsky mluvících asiatů volaje, že odchází ukrást vodu k číňanům. Načež to překvapenému personálu vysvětloval tak, že ta černá servírka (rozuměj afroameričanka) nám ji nepřinesla. Když mě na základě proměny barvy mé pleti překřtil z mozarelly na gamberu (rak), nařkla jsem ho veřejně z rasismu. Tolik ke korektnosti táty mýho kluka, kterej o mě na oslavě přede všema prohlásil, že beztak chodim s jeho synem jenom kvůli jídlu. 

DOSLOV

Itoši se během tejdne zjevovali kontinuálně, i když si myslim, že na Apeninskym poloostrově nezůstal nikdo, kdo by si s našim klanem nepokecal. Ale celá tahle dovolená měla svý kouzlo a byla jsem zrelaxovaná jako dlouho ne, věřte nebo ne. Aktivní dovolená podle vlastního výběru mě ještě čeká, ale tohle by se taky dalo označit za adrenalinovej zážitek. Ale teď hurá do Toskánska, konečně se pořádně nadlábnout. Ale o tom zase příště.