(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 3: Oslava 140 let pod toskánským sluncem

Když mi v konverzaci na Whatsappu s názvem “Famiglia Homollini” (italská variace na Homolkovi) přistály zprávy s přáním všeho nejlepšího nějakýmu papa, řikala jsem si: „Ha, tentokrát mě nedostanete!"

"Nejsem blbá, že jo, papa je italsky familiárně papež, jako svatý otec, takže papa,“ odvodila jsem si logicky. Hned jsem se přidala, abych si u famílie trochu šplhla a k přání dobrého zdraví jsem navíc připojila obrázek, kterak se hlava římskokatolické církve láduje narozeninovym dortem. Takže si dovedete představit, jak to dopadlo - všichni se mi vysmáli, že to s tim fanatismem nemám tak přehánět, a že narozeniny má samozřejmě jenom pouhý otec. Normálně fotr. Tedy můj skorotchán. A to, (kromě malý ostudy), znamenalo jediný - jede se na oslavu do Itošky. Zase. Mamma mia!

Oslavy se konaly rovnou dvě, asi abysme se nenudili. Jedna, ta formálnější, měla proběhnout v římskym hotelu (na to už jsem byla připravená) a ta druhá, míň formální, v rodišti mýho skorotchána uprostřed Toskánska (a na to, jak jsem později zjistila, se připravit nedá). Tentokrát jsem se ale vážně těšila, protože Toskánsko miluju. (A kdo ne, že). Navíc po předchozích zkušenostech s italskejma oslavama jsem si řikala, že to nejhorší máme za sebou. Viděla jsem to jasně - slunce svítí, kopce stojí a my mezi nima obklopený vinicema pijeme, hodujeme a veselíme se, přičemž já ostatní oslňuju svojí jazykovou výbavou a duchaplnou konverzací. Prostě nekonečná pohoda. Kdo už ode mě ale něco četl jistě tuší, že takhle jednoduše to neproběhlo. 

Jedu autem s 55 příbuznými a Františkem z Assisi aneb jak se mé představy střetly s realitou

Všichni, kdo mě dobře znají, vědí, že pokud nechtějí zemřít bolestivou smrtí, nemají na mě mluvit za několika okolností - po ránu, když mám hlad, když je mi vedro a když si čtu. (Ženy rozumí, muži, vy se učte). Můj skorotchán však postrádá jakýkoli pud sebezáchovy, a tak přestože vždy vysílám varovné signály, porušuje zásadně zmíněná pravidla všechna. V den odjezdu tomu nebylo jinak.

Plán byl jasný, vyrazit časně ráno, ať jsme před polednem v cíli. Těsně před polednem  jsme tedy stále seděli doma u jídelního stolu a odjezdu jsme pouze mluvili. Jak jinak. Já už jsem měla zabaleno a ostentativně jsem pořád někam poponášela svůj kufřík. Když se začaly vyndavat kastroly a rajčatová passata, říkala jsem si, že oběd teda ještě přežiju, když jinak nedaj. Když si po obědě odešel strýc Elio dát před cestou šlofíka, neříkala jsem si už radši vůbec nic.

Po šlofíku jsme konečně vyrazili na cestu. Samozřejmě v konvoji. Nebylo to sice po ránu, ale tvářila jsem se podobně. V zemi karbohydrátů jsem byla uvězněná v jedný malý garsonce s devíti italskejma občanama už tejden, měla už jsem zase hlad, bylo mi vedro a vidina západu slunce za toskánskými vršky se rozplývala stejně jako můj vnitřní klid. Pro dobro všech jsem se proto rozhodla schoulit se do koutku auta a relaxovat u čtení. Bohužel ani tento skromný plán nevyšel, což jsem mohla tušit, když mezi moje spolucestující patřil jeden cholerickej řidič, jeden nachluchlej skorotchán a jedna super aktivní skorotchýně. Luca neustále řval na projíždějící či předjíždějící řidiče, skorotchán se pořád ptal: „Co řikal?“ a skorotchýně si vzala za cíl, že štouchajíc do mě prstem mi ukáže všechny památky střední Itálie. A že jich bylo. Pořád jsem se ale nevzdávala a zarytě koukala do knihy, zatimco jsem vždycky utrousila hm, hmmm, bellissimo. Mojí snahu však definitivně přeťal skorotchán otázkou: „Už jsem ti Báro někdy řikal, že moje máma byla z pěti sester a každá ta sestra měla deset dětí?“ Odpověděla jsem (zatim ještě) slušně, že ne, ale že bych si teď ráda četla, tak že si ten rodokmen necháme na pozdějš, leč bohužel to neslyšel. Než jsem se teda stačila vzpamatovat nebo nedejbože něco namítat, projížděli jsme pěti regionama Itálie za mohutného překřikování tchána a tchýně: „Báro, teď jsme v Laziu, tady žili Etruskové... a ta druhá sestra se jmenovala Francesca...tady v Umbrii maj nejlepší salámy...pátej syn třetí sestry má dvě děti...v Assisi bydlel František z Assisi...jmenoval se taky Vittorio, ale ten byl nevlastní….a tady je Emiglia Romana, tady si nějakej svatej uprd...Emilia byl moc hodná, ale trochu vypasená...“. Cesta trvala dlouhý čtyři hodiny, ze kterejch rodiče mluvili 240 minut. Na dálnici někde před Perugiou a za čtvrtou sestrou jsem začala přemejšlet nad tim, jestli by si někdo všimnul, kdybych si vystoupila.

Já jsem se vás nezeptala, jestli máte víno. Máte víno? A mohla bych ho vidět?

Do vesničky Poppi jsme kupodivu dorazili před setměním a v plnym počtu. Těšila jsem se, že budeme mít konečně chvíli sami pro sebe. Budeme se zamilovaně koukat do očí, držet se za ruce a užívat si ticho při tom zatracenym západu slunce. Sami. Na rozdíl od zbytku rodiny jsme měli bydlet v historickym centru městečka, zatimco ostatní měli bydlet… no, nevim přesně kde, ale někde daleko. Nebo alespoň z doslechu. Tento prchavý okamžik štěstí však trval jen několik vteřin. Celá eskorta zastavila před naším příbytkem, chvilku o něčem všichni debatovali, divoce kejvali a pak práskli do koní. „Co řikali?“, ptám se Lucy podezřívavě. Podíval se mi hluboce do očí a odpověděl: „Že nás naberou za 20 minut.”

V tu chvíli jsem zralá strčit si hlavu do plynový trouby. K mý smůle se však v objektu žádná nenachází, proto začnu hledat druhý záchytný bod - flašku vína. Víno nacházim vzápětí, vrazim ho Lucovi do ruky a vydám rozkazy: „Otevři mi víno a nalej plnou sklenici. Já ze sebe zatim smeju krev, pot a slzy a ještě to stihnu zachránit.“ Když se ale v ručníku s holym zadkem vyřítim ze sprchy, žádná plná sklenice na mě nečeká. „Co je?“ ptám se. „Kde mám víno?! Dělej, už si pro nás jdou!“

  „Já to víno otvírat nebudu, neni naše, jsme tady na návštěvě a je to blbý.“ popadne Lucu nějakej záchvat korektnosti. 
  „Blbý bude, když ho neotevřeš. Hlavně teda pro tebe,“ odvětim s naléhavostí v hlase.
  Pan Morálka: „To víno tady je pro návštěvy x let, nikdo se ho ani nedotk a pak přijedeme my a vypijeme ho? Neexistuje.“
„My ne, já,“ opravim ho. „A já taky hned zejtra koupim nový.“ Pravda, je ta flaška taková pěkná a zaprášená, ale než stihne něco namítnout, otevírám víno sama za použití vařečky a hrubý síly. Naliju si půllitr, cucnu si a ejhle, on to ocet. Decentní sklenku teda odložim a beze slova odcházim dát si nějakej kus oděvu na ten holej zadek, aby to fakt nebylo blbý, až se tu zjeví ti druzí. Po chvíli se vrátim zpátky do místnosti a chystám se k odchodu, zatimco mě Luca zkoumavě pozoruje. „Co čumíš?“, ptám se ho ve svý řeči, která mi dává falešnej pocit bezpečí.
  Pan Pruďas: „Ty nečumíš muc“, překvapuje mě svojí znalostí češtiny. „Vypij to víno, ať můžeme jít.“
  „Já ho pít nebudu, je to ocet“, nedám se.
  Pruďas vypadaje naštvaně: „Muselas ho za každou cenu otevřít, tak ho vypiješ!“
  Ani já ale neustoupim a kontruju: „Neopovažuj se mi řikat,, co mám dělat, nebo nikam nejdu!“
  Pruďas řva: „To víno proste vypiješ, tohle je disrespekt! Dokud ho nevypiješ, tak prostě nikam nejdeme.“
   „Tak jsem ráda, že alespoň na něčem se shodneme,“ odpovim a začínám si zase svlíkat kalhoty.
  Žíla na čele: „Já nemůžu uvěřit, žes otevřela sváteční víno, jednou si cucla a necháš ho tu! Padesát let na něj nikdo nešáh! Forse cento anni, capito?! A ještě máš holej zadek! Culo nudo! Incredibile! Pupity papity pupity papity….!!!“

   Za to mi to nestojí. Bezeslova ocet vyexuju, nandám si gatě, dám pusu na žílu a lehce omámená zkvašenym nápojem a s rozeplym poklopcem odcházim vstříc novým zážitkům. No a hned je mi líp. 

Den D

Večeři přežiju, dokonce si jí i užiju, neb je mi v pravidelných dávkách podáváno orálně víno, tentokrát opravdický. (Doporučené dávkování: Jedna flaška po 2 hodinách. Pokud se váš problém nelepší, zvyšte dávku nebo se poraďte se svým lékařem). A další den si konečně žiju svůj toskánský sen. Jezdíme po okolí sami dva, užíváme si výhledy na pole a hory, čerpáme vitamín B a sem tam uzobneme nějakou místní specialitku. Až na staříky posedávající na zápraží se skleničkou vína, který na mě pokřikujou, že když viděli Lucu naposledy, tak mu utírali zadek, nikde ani noha. Byla to taková idyla, že mi mělo dojít, že jde pouze o ticho před bouří. Ta pravá legrace měla teprve přijít, nastal totiž den D a spolu s ním la festa grande.

V podvečer se scházíme v tradiční toskánský venkovský vile prastrýce Tiziana. My a něco, co by se dalo označit za dav. Ač jsem byla přesvědčená, že už jsem všechno příbuzenstvo poznala na předešlých slavnostech, tehdy v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila. Na místo dorazili všichni ti, co už jsem poznala v Římě a pak ještě zřejmě všichni potomci pěti sester a jejich deseti dětí. Toskánská větev týhle famílie nejen že nebyla o nic míň početná než ta laziánská, nebyla ani o nic míň hlučná. Ovšem nejhlučenější byl po celou dobu muj skorotchán, tedy oslavenec.

Nejsem si jistá, jestli jsem vám o něm někdy vyprávěla, ale je to velmi svérázný muž. My u nás slušně řikáme, že je jako povodeň. Vždycky je zaručeně nejvíc slyšet a vidět, ke všemu má co říct, s každym se zná a s kym ne, s tim se hned pozná, pořád do někoho nebo něčeho naráží, směje se, plácá lidi po zádech, štípe je do tváří a krade jim jídlo z talířů. Miluju ho, ale naprostou většinu času mě přivádí k šílenství. Když už se někdy náhodou stane, že to postřehne, tak mi s úsměvem poklepe na rameno a řekne: „Con calma, Bara - hlavně klid Báro.“ A to mě zpravidla dostane do stavu nepříčetnosti.

• Tak třeba. Občas na mě mluví anglicky, přesto, že ví, že už mu italsky velmi dobře rozumim, a taky že anglicky neumí. Celou historku mi tak nejdřív odvypráví v italštině a pak jí začne znovu tlumočit do něčeho, co považuje za angličtinu. Po dvou hoďkách, kdy už koukám jako furie a stále jsme se nedostali k pointě, to vzdá přejde zpět do italštiny a hlavně con calma, Bara, tutto con calma.
• Jindy zase, když s nim v něčem nesouhlasim a začnu mu oponovat, začne ostatnim řikat, že lei non capisce, poverina (ona tomu chudinka nerozumi, nemluvi italsky). A když na něj zařvu, že mu moc dobře rozumim, následuje con calma, Bara, tutto con calma.
• V naklizenym bytě mi neustále rázuje v botách, který si nakonec vyhodí na gauč. Samozřejmě con calma.
• Při vaření si sedne ke stolu jako paša, pořád do mě štouchá a řiká: podej nůž, podej prkýnko, podej talíř. Když ho já poprosim, jestli mi podá vodu, odpoví: „Bara, máš nohy. Zvedni zadek a obsluž se sama.“ Odsouvá nůž z mýho dosahu a situaci komentuje oblíbenou frází. Tutto con calma.
• Vždy ví nejlíp, jak se má a nemá uklízet, jak správně zamrazovat potraviny, jaký auto si máme s Lucou koupit, jak si správně zastrčit svetr do kalhot i jak dělat děti. Všechno hlavně con calma.

A takhle nějak to probíhalo i na týhle oslavě. Lidí tam teda byly mraky, ale za padesát jich vydal jenom skorotchán, kterýmu zkušeně sekundoval jeho bratr, dvojče. Jo, já jsem to nezmínila? Tahle kreatura totiž existuje dvakrát. Takže za dobrou stovku vydaly jenom dvojčata. Tolik jídla na jednom místě jsem asi v životě neviděla. Na obrovskym stole byly vyskládaný talíře plný věcí, o kterejch jsem nikdy ani neslyšela. Sformato di zucchine (zapečený cukety), papa al pomodoro (papež na rajčatech), pansanela (takovej chlebovej salát - prostě něco, co se podobá školní svačině, kterou dítě vyndá z batohu po tejdnu), tyhle těstoviny, tamty těstoviny, šunky, sýry, klobásy a já nevim, co ještě. Skorotchán si dal za cíl, že neodjedu domu, aniž bych se mohla kvalifikovat  do profesionálního týmu zápasníků sumo. Všechno jsem musela ochutnat, protože jsem to ještě nikdy nejedla. Snažila jsem se oponovat, že navzdory jeho představě nepocházím ze země třetího světa a o salámu už jsem slyšela, ale nebylo mi to nic platný. Con calma to do mě ládoval, že jsem si připadala jako husa na výkrmu. Div, že mi necpal gnocchi dlouhym krkem dál do chřtánu. „Už jsi zkusila porchettu? A co mozzarellu? Ale tahle je bufala! Hale a zkus tohle, to je telecí konečník obrácenej naruby, lahůdka. Někde je to zakázaný, ale nám to nevadí.“ Po dvou hodinách čirýho obžerství a historce o vymejvání telecích střev se mi začíná navalovat. A vůbec nejhorší je, že přestává účinkovat alkohol! Usadim se teda opět do růžku a snažim se neupadnou do cukrovýho komatu. V tom však kolem mě protančí skorotchánův bratr, a v nestřeženym okamžiku, když zívám, mi lupne do pusy kus dortu. Neni čas na odpor, neb se právě odcinkává proslov. Polehoučku potichoučku se zvednu, že jako odnesu zbytek toho dortu zpátky na stůl, když v tom se skorotchán ve svym emocionálnim proslovu zastaví a z plna hrdla zařve: „Hele jí! Ta Bára se zase láduje. To neni možný, naše buzzicota (tlouštík), ona se od rána do večera cpe. Báro, my to víme, že seš s tim našim klukem jenom kvůli jídlu. CON CALMA, nemusíš se schovávat!” Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale myslim, že se mi právě začala ozývat žlučníková kolika, takže jsem jen padla zpátky do křesla a nenáviděla ho v tichosti.

Po hostině ještě následovalo rozbalování darů. Vymyslela jsem za nás nádhernej dar. Nechali jsme dvojčatům vytisknout a zarámovat vydání deníku Corriere della Sera, který vyšlo přesně v den jejich narození. Byl to hezkej dárek. Bohužel nebyl přisuzován mě. Mimo to totiž Luca na hromadu dárků přihodil ještě jeden balíček. Řikala jsem si, že to bude asi něco od něj, osobní dárek pro tátu. Jo prdlajs. Když se k tomuhle dárku došlo, skorotchán prohlásil: „Aaa a tady máme jeden dárek od snachy. Co to asi bude?” Když to přede všema rozbalil a přečetl nahlas Pomata anale per emorroidi, krve by se ve mně nedořezal. To jsem si přeložila i já. Ten zmetek italská si ze mě udělal prču a přibalil pod mym jménem jako dárek krém na hemoroidy! Všichni se řezali a já jsem měla takový neblahý tušení, že už jsem zase za blbce. Ale naštěstí to bylo pro tentokrát už všechno. Po oslavě všichni naskákali do svejch Fiatů v podroušenym stavu se stylem od krajnice ke krajnici vydali do svých domovů.

A příště už vás fakt vezmu na tu svatbu. Že bude moje neslibuju, ale že se tam zase něco semele jo. Ciao!