Vodákem se nerodíš, tím se stáváš...anebo taky ne. Aneb s Italem na vodě.

V partnerském životě jsou momenty, které jsou pro vztah zatěžkávací zkouškou. Buď ho posílí, nebo rozloží. Bezpochyby mezi ně patří první ráno, první průjem (nejlíp na první dovolený) a voda – první, druhá i desátá. 

Pádluj sakra!“ a „Já ten jez nejedu, vysaď mě tady!“ je hymnou mnoha vodáků, který vyrazili za vodní turistikou v páru. Řiká se, že partnera nejlíp poznáš na vodě. No tak já ho poznala už před vodou. Odmítal se mnou totiž odjet vzhůru za dobrodružstvím kvůli fotbalu. Už jsem se chystala protestovat („Co je ti?“ – „Nic.“), když jsem dostala žlutou kartu.  Prej nemůžu těžit ze vztahu s Italem jenom ty dobrý věci, jako jídlo a dovolenou v zemi holínky, ale musim ho akceptovat i s tim, co se mi zrovna nelíbí, ve zdraví a v nemoci. A fotbal je jeho nemoc. Řekla jsem, že nechápu, proč na to kouká, když se Itálie na mistrovství ani nedostala. Dostala jsem druhou žlutou a odkráčela jsem čekat na střídačku, než se to dohraje. Druhej den jsem dala Italovi stopku na dva zápasy a už jsme fasovali kánoj.

Povinná výbava každého vodáka? 

Když Talián loni poprvé viděl lidi cachtat se pod jezem  a opalovat se na břehu Berounky, tak se smál, že si připadá jak v zemi třetího světa. Na to ho slovanští bohové potrestali a uplavaly mu žabky. Je teda asi jasný, že splouvání řeky byl můj nápad. Chtěla jsem mu ukázat zase trošku tý český nátury.

Na začátku proběhla malá instruktáž. „Tohle je loď, tohle je pádlo. Hlavně řikej ahoj a nedrž to jako německej turista.“  Neobešla se bez zvídavých dotazů: Proč banda ožraljech ateistů na indiánskym plavidle vzdává slávu Ježíšovi (ahoj = ad honorem Jesu). Povídám nekecej a pádluj a už jsme jeli.

Ač poprvé na vodě, svěřila jsem mýmu amore s důvěrou kormidlo i svůj život. Litovala jsem toho hned za druhou zatáčkou, stejně jako rozhodnutí, že projedeme „krásně divokou přírodu a meandrující horní tok řeky i divočejší peřejnatou vodu v dolním úseku“. Zároveň jsem se poplácala po rameni, že jsem měla dost rozumu a nejeli jsme do Krumlova, kde je to jeden jez za druhym a smrt tak číhá na každym kroku. Ital řídil loď stejně nekoordinovaně jako jakýkoli jiný vozidlo. Křižoval řeku ze strany na stranu, když měl zpomalit, tak přidal a parkoval zásadně tam, kde neměl - v křoviscích. Ukázalo se, že situaci taky dost komplikuje jazyková bariéra. Já nevim jak vy, ale fakt nevim, jak se řekne hned přitáhni, dělej odlom nebo hlavně se nechytej bortů ani když na mě zrovna nemíří větev jako šavle. Na konci plavby jsme teda vypadali jako po zásahu elektřinou a napadení medvědem, ale byla to sranda. Zvlášť ta část, kdy se nám konečně podařilo přistát u břehu uprostřed amazonskýho pralesa a já zjistila, že nemáme toaleťák a se zoufalstvím v očích jsem pokřikovala na projíždějící lodě…

Po tom, co jsme překonali jez, nad kterym se zlověstně houpala na ceduli lebka se zkříženejma hnátama a obří nápis SMRT, rozhodli jsme se utábořit. Našli jsme krásný místo na louce a bez lidí. Užíváme si tu romantiku, když Ital povídá: „No jo, ale jak se umejem?“ Odpověděla jsem, že se buď umejeme v řece, nebo to dneska bude na skauta. Obě možnosti nesl s nelibostí. Už při představě, jak se koupeme v řece, je prej trochu disgusted, protože řeka je přece fuj. Já jsem jako starej táborník vyrazila vstříc přírodní hygieně nachytat nějakou tu pijavici. Za pět minut dorazil se slovy, že mi přišel ukázat, jak je otevřenej. Tak se radostně ptám, jestli jde do vody, nažeč mi vysvětlil, že ta otevřenost spočívala v tom, že přišel...

Zlato, nenecháme tam to maso trochu dýl? Ne ne, va bene cosi, takhle dobrý.

Jeden z naší dvojice, nebudu řikat kdo, ale prostě ten, kterej byl zodpovědnej za catering, to nějak poplet a bomba nepasovala na vařič. Už to vypadalo, že se budeme muset jít pást, když il Capitano zavětřil mnou utajovanej kiosek za bukem. První otázka, kterou mi položil, se ale netýkala potravy, nýbrž toho, jestli myslim, že tam maj televizi. Zapřela jsem jí, nicméně nebyl línej jít se přesvědčit. Vrátil se s bombou a šťastnym zvolánim, že tam televize je. Takže šup šup uvařit, naládovat se napůl syrovym masem, oheň, tra la la, jedna štípaná - splněno a už můžem jít na to pivo? Bohužel kromě nás se na fotbal chtělo koukat i hejno komárů, kterejm sladká italská krev moc čvachtala. To byla pro mě celkem satisfakce, takže jsme šli do spacáku, kde jsem Italovi vyprávěla pohádku o tom, kterak Brazílie a Švýcarsko kopali do balónu. A zazvonil zvonec, pohádky je konec. Alespoň tak na rok prej... Ty děti z města :-D (Abych se přiznala, všecko mě bolí, v zádech píchá a vůbec vypadám jako cikánská hračka. Ale to si řekneme tady mezi sebou).

Bilance:

• VODA vs. MY 1:1, vyrovnáno v nastaveném čase
• KOMÁŘI vs. MY 1000:0, drtivá porážka, domácí předvedli značnou převahu, převážně mentální
• TASEMNICE vs. MY 2:0, šlo ovšem o jednoznačný faul
• ČESKO vs. ITÁLIE  - 1:1, nicméně za držení soupeře nařízena penalta, kterou Itálie určitě velmi brzy zvrátí stav ve svůj prospěch.