Seznámení s Marokem, arabskou kulturou a islámem ANEB Z DENÍČKU XENOFOBA

Jako již tradičně, i letos jsme se chystali vyrazit na dovolenou. Před odjezdem však zbývalo vyřešit pár formalit. Především kdy pojedeme, kam pojedeme a kdo vůbec pojede.

Výběr dovolený byl letos totiž tvrdej oříšek. Nemohli jsme se shodnout ani na jedný proměnný. Přece jen zemí je na dvě stovky, měsíců dvanáct a lidí, kteří nechtějí dělat kompromisy celkem dva.Já chci na Madeiru. Já chci do Ruska. Já chci na Fuerteventuru. Já chci do Číny. Já chci na Azory. Já chci do Skotska. Zkrátka, Ital chtěl někam, kde je zima a já někam, kde se nemusim bát. Takže jsme si, celkem logicky, jako cílovou destinaci zvolili Maroko. Obvázali jsme si utržené bodné a řezné rány a šli jsme balit.

Před odjezdem

Protože cestování bereme vážně, pilně jsme si nastudovali všechno o Maroku, jeho obyvatelích a jeho kultuře. Hlavně teda jak se nenechat obrat, jak se nenechat zavřít nebo jak se nenechat zabít. Hned po tom, kde se daj koupit pěkný talíře, mě v průvodci zaujala  kapitola "CO NESMIM".

• Nesmim jíst levou rukou.
• Nesmim pít vodu z kohoutku.
• A protože  jedeme v domě Ramadánu, nesmim jíst ani  pít vůbec.
• Nesmim se smát, kouřit ani pít alkohol. (Vypadá to, že bude sranda).
• Nesmim podávat levou ruku...
• ...a jako žena vlastně nemám vůbec co kam strkat ruce.
• Nesmim ukazovat ramena ani kolena a tak nějak obecně nepoukazovat na fakt, že jsem ženská, nedejbože k světu. (Tohohle bodu bych se nebála, ze zkušeností vim, že ve 40 stupňovym vedru mám k ideálu krásy a někdy dokonce i k obrazu ženy daleko).
• Nesmim nosit velký obnos peněz. (Ani zde bych neměla obavy).
• Nesmim interagovat s muži. (To mám beztak zakázaný).
• Nesmim se s nikym líbat (a oproti Italovo zákazu se tento vztahuje i na něj).
• Nesmim chodit stejnejma dveřma do mešity a vůbec, nesmim tam chodit vůbec, pač nejsem muslim. 
• Nesmim vylučovat. ( Protože holky přece nekaděj.)
• Nesmim soutěžit v žádnym sportu. (Tenhle bod speciálně mě zamrzel, neb jsem se už infomovala u Mezinárodní jezdecké federace o nadcházejících závodech v jízdě na velbloudu).
• A konečně - nesmim se rozejít se svym klukem, pač bych zemřela

Na základě nastudované literatury jsem doma vznesla dotaz:

Já: Ty amore, co kdybych si vzala prsten a dělala jsem, že jsem tvoje žena?
On: Proč? (tváří se vyděšeně)
Já: (Fakt, že by se mi to dost pozdávalo jsem přeskočila a přešla rovnou k pointě): No, že bych to tam měla snazší jako vdaná ženská než jako svobodná bloncka, co se tahá s nějakym fousatym chlapem.
On: Jestli ti to pomůže, tak si vem třeba dva.

Trochu jsem se uklidnila, pokud jde o místní pravidla, avšak znepokojila, co se týče naší společné budoucnosti. Ale nechala jsem si to pro sebe, jak jsem řekla, do Maroka je lepší jet v páru, nikoli jako čerstvě svobodná mentálně labilní holka, která si chce otupit bolest litry alkoholu a lační po sňatku a pomstě. 

Všecko máme nastudovaný, kromě případného sňatku je nám všechno jasný a tak můžeme vyrazit.

Maroko - den první aneb pravidla pro nás neplatí

Pijeme: Den první se nesl v porušování téměř všech zásad, které jsme si my nebo Korán stanovili. Když jsme dorazili do Marakéše, teplota se pohybovala kolem příjemných čtyřiceti stupňů. Decentní make-up kapituloval někde po cestě hromadnou dopravou z letiště a v rozpálenjech uličkách Marakéše jsem začala mít nepříjemnej pocit, že co nevidět začnu plivat oheň. Pálilo mě i koukat. A nejvíc mě pálily pohledy místních mužů. Nebo to tak alespoň připadalo Italovi, kterej se mě opovážil v tričku a kraťasech požádat, zda bych se nemohla trochu zahalit, protože moje palce u nohou a uši, který mi z oděvu koukaly, zřejmě působily až moc vyzývavě. Jeho žádost jsem k jeho štěstí přešla mlčením a nehledě na pravidla jí zapila paňákem vody. Styděla jsem se, ale ten pocit byl k nezaplacení. A co, řikala jsem si, stejně vypadam jako zmalovaná štětka, kterou posedl ďábel.

Vylučujeme: Jako má někdo superschopnost lítat na pavučinách nebo otěhotnět po pouhym pohledu Venci Vomáčky na vesnický zábavě, moje supersíla očividně spočívá v tom, že se poseru jen co si přičichnu k africkýmu, asijskýmu, nebo prostě jinýmu vzduchu, než je ten kladenskej. Zavedla jsem sice opatření - už týden před odjezdem jsem se ládovala probiotikama a po kapsách nosila místo selfie tyče Imodium, Smectu a černý uhlí, ale je bylo mi to prd platný. Doslova. Ať žijou turecký záchody!

Necháváme se vzít na hůl. Dobrovolně.: Ačkoli jsme si pilně prostudovali nejrůznější průvodce a blogy, ve kterejch se shodně psalo, že za žádnou cenu nemáme nikomu dovolit, aby nás provázel po městě, trvalo to přesně dvě minuty a dvě zatáčky od Riadu, než se nás ujal místní děda. Vypadalo to nevinně, děda mluvil plynně italsky (to nebylo vůbec podezřelý) a budil dojem, že se jenom nudí, a tak se s náma chce projít. Hodinku se s náma teda "procházel" v uličkách marakéšskýho tržiště a v pravidelnejch intervalech zastavoval u všemožnejch bratranců a švagrů, který prodávali šály a peněženky. A my furt, že neee, že nic nechceme a oni zas že neee, že nás nenuťej. Takže jsme odcházeli, měli jsme šálu a peněženku a dědovi jsme museli vysázet tuzér na dřevo. Celá tahle akce nás stála 90 minut času, 90 euro a veškerou důstojnost. Na druhou stranu zase máme pytlíček kari koření, něco, co vypadá jako hadr na podlahu a peněženku ze zaručeně velbloudí kůže, na kterou máme záruku 100 let. A to se vyplatí, protože já toho dědka v tom marakéšskym bludišti ještě tak někdy najdu.

Ale jinak musim říct, že Marakéš má fakt jedinečnou atmosféru. Odevšuď se linou rozličný vůně, hlavně máty, tažínu a podezřelýho masa a přes ten všudypřítomnej rambajs neslyšíte vlastní myšlenky. Zatimco ze všech minaretů začnou jak na povel hulákat místní papaláši k motlitbě (což je mi v zemi, kde spoléhaj na sluneční hodiny a kokrhání kohouta záhadou), na hlavnim náměstí Jemaa El Fna je celkem zdařile přeřvávaj prodavači bot Abibas. Aby toho nebylo málo, do hudební produkce se přidávaj i fakíři s píšťalama a bubnama, řehtající koně a opice, který jsou nakvašený, pač do sebe musej mlátit kladívkama v pruhovanym hacafraku. Na životě vás v jednu chvíli dokáže ohrožovat hned několik elementů najednou - od (doufám že) vycvičenejch kober v proutěnejch koších, přes kuchaře v místním rychlym občerstvení, po dítě projíždějící kolem na mopedu. 

Po zkušenostech z prvního dne nám tak na seznam toho, čeho bysme se v Maroku měli vyvarovat, přibyly další položky: Nejez nic, co neprošlo varem, nepij nic, co neni v plastu, nepřecházej vozovku, pokud nechceš zhynout bídnou smrtí pod kolama nebo nohama minimálně tří dopravních prostředků, včetně osla a hlavně se nauč rychle utíkat.

Maroko - den druhý aneb muslimské ženy vládnou světu (a mojí kuchyni)

Bla bla, tohle je všecko sice pěkný, ale pořád tak trochu divadýlko pro turisty.Abysme fakt alespoň trochu poznali místní kulturu, rozhodli jsme se, že strávíme nějakej čas s místníma, a tak jsme se nakvartýrovali do typický marocký rodiny. Velela tam tomu nějaká Laila, která byla shodou okolností kuchařka a zrovna se chystala vařit večeři. Ideálka. Během vaření nám Laila řekla spoustu zajímavejch informací o Maroku, Marakéši a Ramadánu a přidala taky pár užitečnejch tipů. Třeba, že nemáme jíst na hlavním tržišti (checked), nemáme kupovat koření ve falešný berberský lékárně (checked), nemáme pít pomerančovej džus od stánkařů (checked) nebo že nemáme jezdit do Casablancy a Rabatu (checked, checked). Taky nám vysvětlila o kolik jsou nadsazený ceny pro turisty a jak správně smlouvat. Sice jsme už měli tři velbloudy, osm koberců a kupu střevních potíží, ale i tak to od ní bylo moc hezký. 

Laila byla matkou tří dětí a v mžiku si adoptovala i mýho kluka, který její mateřský rady poslouchal s posvátnou úctou, kterou jenom italskej synek dokáže chovat k matce. Co řekla Laila, to bylo svatý a že toho Laila nakecala dost. 

• Nejdřív nám ukázala, jak správně čistit kuře. Copak já, já jsem s čistotou kuřat vcelku spokojená, alespoň těch mraženejch. Navíc razim heslo, že co projde varem, no však víte. Ale to byla voda na Itošův mlýn. Nejen, že nám v ČR prodávaj maso, co neni maso, ale ještě je podle nově nabytejch informací špinavý. To zas bude moje kuchyň vypadat. Asi jako když Ital jednou zjistil, že bujón se nedá získat jenom z kostky, ale že se dělá z kuřete a začal mi doma porcovat kuře a vařit vývary. Nebo že bramborová kaše neni ze sáčku. No potěš.
• Všechno míchala rukama, obzvlášť věci, který jsou buď mastný nebo dělaj bordel nebo jsou mastný a dělaj bordel. Jako je mletá paprika s olejem. Prej to jídlu dodá úplně jinou chuť. Ital pokyvoval hlavou a prohlásil: „Takhle to budu dělat, to je mnohem lepší!“ Přidejte si k tomu nějakou gestikulaci a můžete vymalovat byt.
• Vytasila se s gigantickou pánví, na malý prej totiž vařit nejde. Do mýho pidi 2KK se totiž vejde litinová kráva, na který uvaříte pro celej vodáckej putovní tábor. Ono nestačí, že si z každý návštěvy Ikey přivezeme sadu plastovejch krabiček, kráječ na jabka a sekačku na trávník. Teď ještě pánev o průměru dva a půl metru. Do teď jsem si pánev vždycky vyhádala, ale s tim je Amen. Díky Lailo.
• Vrcholem ovšem bylo, když do obejváku přinesla obří plynovou bombu a vařič a jala se smažit palačinky přímo tam. Prej jsou na ohni nejchutnější. A přesto, že Ital snad nikdy nepozřel palačinku, nyní zuřivě přitakával. Už se nemůžu dočkat, až mi mezi televizí a gaučem v bytě, kterej by nesplatilo ani deset dalších generací po mě, začne plápolat oheň. Rovnou napíchneme buřta a zapějeme si Niagaru. Ovšem jenom jestli bude dobře vomytej.

No a když jsme si to takhle všechno pěkně řekli a po třech hodinách to konečně uvařili, tak se naše hostitelka a její děti sebraly a odešly pryč. Protože byl pořád ještě Ramadán a venku pořád ještě nebyla tma, měli smolíka. My jsme se ale nenechali svázat žádnejma náboženskejma konvencema a natlačili jsme to tam všechno. A bylo to dobré.

Po tom všem jsme se ještě zúčastnili motlitby při západu slunce a já jsem šla spát nadšená a s myšlenkou, jak jsem byla hloupá a plná předsudků. „Jak jsem se jenom mohla bát, že jedu do tak odlišný kultury, kde se nic nesmí, do země plný zabijáků a teroristů“, říkala jsem si? Vždyť tady jsou všichni tak hodný, milý, pohostinný. Všecko je krásný a barevný a ještě tu koupíte pět kilo pomerančů za euro! Už už jsem začala přemejšlet, že prodám Fabii, přestěhuju se sem, koupim si osla a budu si jezdit pro svý citrusy, když nastal čas opustit Marakéš a přesunout se do hor. Ale o tom až příště. Do tý doby si dobře zapamatujte tenhle můj sebemrskačskej výlev plnej prozření a sebereflexe. Bude se vám hodit. :-D