Treasure Hunt v centru Londýna aneb kterak jsem málem dosáhla duchovní svobody

Tady máte zase trošku bezpointního plkání o tom, jak jsem se vzbudila v cele předbežnýho zadržení, málem jsem se skamarádila s Tomem Cruisem a tak. Klasika. Cheers

Jako správná holka po rozchodu mám teď tendenci bejt trochu do větru. Zatim teda ne tak úplně v tom pravym slova smyslu (zde malá poznámka - psáno v únoru), spíš lítám po větru, co to dá. Během následujících několika tejdnů jsem se rozhodla obohatit svuj standardní rozvrh (postel, práce, gauč, se psem, postel, práce… však víte) o pár výletů. Během jednoho večera jsem si teda zakoupila letenky do Londýna, pak do Vídně, na Tenerife, do Ruska, Bruselu, Düsseldorfu, Kolína nad Rýnem a zbyl mi prostor (nikoli finance) ještě na pár otazníčků. (Opět poznámka - tohle psala naivka, dnes rovněž známá jako královna voucherů, taky v únoru).

Jelikož se mi podařilo přesvědčit mýho šéfa (ahoj Ondro), že se v Londýně koná naprosto zásadní workshop, na kterym jako produktivní zaměstnanec nemůžu chybět, začala jsem zemí Harryho Pottera. (A protože se pořád bavíme o konci února, taky jsem jí taky skončila). Tenkrát jsem ale byla ještě nadšená a plná plánů. Vzhledem k tomu, že jsem už dva měsíce obývala dům rodičů, kde se v průměru pohybuje 6-10 hlučných osob a nějaká ta zvířena, těšila jsem se nejvíc na svůj vlastní pokoj, měkkou velkou manželskou postel, obří televizi přímo před ní, vanu a poklidný večer. Protože očekávání se ne vždy shodují s realitou, v praxi to vypadalo tak, že jsem se hned večer po příletu vožrala, v noci na pokoji, o kterym jsem doufala, že je můj, sežrala dvě mini Lotusky s datem expirace v srpnu 2017, zapila to dvěma mlíčkama do kafe téže čerstvosti a usla napůl svlečená obličejem dolů. když jsem se ráno vzbudila, první věc, co mi prolítla hlavou byla, že jsem v cele předběžného zadržení, druhá, že mě unesli ukrajinský dealeři a budou mě v londýnskejch ulicích pást. V posteli pro trpaslíky jsem nemohla natáhnout nohy, přikrytá jsem kromě deky byla i kufrem, neb na třech čtverečních metrech nebyl žádnej prostor pro úložnej prostor a když jsem si sedla na záchod, mohla jsem se z jedný vody na čisto i osprchovat. Ale když mi v Něco Něco Palace hotelu dali ráno studenej džus a anglickou snídani, bylo vše zapomenuto.

Protože jsem byla vyslána do evropský centrály Facebooku, chtěla jsem udělat dobrej dojem. Zásadní je timing. Protože já mám vždycky na všechno čas, vyrazila jsem do města, který absolutně neznám, patnáct minut před začátkem workshopu. Asi jako kdybych šla do Žabky pro rohlíky. Ač jsem si do kufru přibalila deštník, usoudila jsem, že v zemi, kde prší 364 dní v roce ho nebudu potřebovat. A ač jsem si přibalila přibalila kulmu na vlasy, nepřibalila jsem si jaksi adaptér. Takže ráno samozřejmě chcalo jak kráva a foukal vítr, kterej mi z rozcuchanejch a vodou slepenejch vlasů udělal na hlavě tři dredy. Řádně nakvašená, ale pyšná jsem dorazila do ohromný budovy s nápisem Facebook a na recepci řikám: „Tak mě tu máte.” Čekala jsem, že přiskočej dva pikolíci a za zvuků fanfár mě vpustěj dovnitř. Ale to se nestalo.

Oni: Jaký meeting tu máte?
Já: Žádnej meeting, workshop.
Oni: Máte nějakou pozvánku?
Já: Ne. (Proč by, že jo. Ve Facebooku musej vědět, že má dorazit nějaká Turazka z Vejhybky).
Oni: Je nám líto, na tuto hodinu tu nic registrováno nemáme. 

A pošlou mě do vedlejší budovy, kde proběhne totožnej rozhovor. Nakonec najdu něco, co vypadá jako pozvánka a vítězoslavně jí cpu pani na přepážce před nos. „To jste blbě, povídá potěšeně pani Facebooková. To musíte do jiný budovy.” „Kde je?” ptám se. „Asi 15 minut po Tottenham Court Road,” odvětí milá paní. Na to zařvu „shit”, vši silou vrazim do dveří, na kterejch je nápis jak kráva “PULL” a držíc si rameno lamentuju v češtině. S mapou v mobilu, kterej držim vzhůru nohama běžim po nějaký Road a doufám, že je to ta správná, přechody přebíhám na červenou, přičemž navzdory nápisům všude po zemi koukám doleva, až konečně živá vtrhnu 15 minut po začátku workshopu do mísnosti plný upravenejch lidí, který spořádaně seděj za svejma Macbookama v lavicích a koukaj na přednášejícícho. Naštěstí. Já totiž vypadám jako Gimli. Zasednu na místo v první lavici, jediný volný, klasika, a protože jsem zapomněla ten adaptér, jsem vybavená pouze nefunkčním počítačem, mobilem s mapou a a to je všecko. Z opodál stojící dárkový tašky, kterou všichni ostatní zdvořile ignorujou, vytáhnu jako králíka z klobouku nějakej blok a tužku, přivlastnim si je a jedu pěkně po staru. Za tři minuty, během nichž hledám zásuvku, neustále se hrabu v tašce a zkoumám, co bych ještě našla, češu se, svlíkám se a tak, se zvednu a jdu si přes celou místnost do lednice pro kolu, protože závod na 800 metrů a kocovina k sobě moc dobře nejdou. Zakopnu o cizí tašku, omlouvám se, zasyčim plechovkou a můžeme pokračovat. O přestávce, na kterou čekám jak na smilování boží, jdu záchod. Přestože je všude milion nápisů, že máš nosit kartičku viditelně na prsou, já se vydám suverénně bez. Způsobim tak poplach a zůstanu uvězněná mezi dvojema dveřma v nějaký přetlakový komoře, která má zřejmě zabránit vstupu teroristům. Zbytek workshopu probíhá v klidu, dozvim se spoustu zajímavýho a nakonec mi jenom smažou fotky z mobilu, protože ve Facebooku se přece fotit nesmí, to každej ví. Uf, bejt chytrej je dřina.

Po náročnym dni po cestě domu zřejmě vypadám jako ztracený koťátko, protože upoutám pozornost nějakýho hezkýho kluka v obleku. Zastaví mě a dá se se mnou do řeči. Ptá se mě jestli jsem turistka, což je očividný, vzhledem k tomu, že střídavě koukám do mobilu a střídavě na ceduli s názvem ulice a občas udělám dva kroky vpravo a pak zas dva vlevo. Odpovídám, že jo a že jsem se asi ztratila. Vypadá kdovíjak potěšeně a zeptá se mě jestli mám ráda filmy. Mně zas dělá radost, že se o mě zajímá nějakej kluk a řeknu, že jo. Začneme se vybavovat a během třiceti sekund mu na sebe vybleju, že jsem tu sama, jsem po těžkym rozchodu a chodim na terapii. Prohlížim si ho, zatimco on něco plácá a řikam si, že je teda ale mimořádně pěknej. Najednou slyšim: „Bla bla bla, nechceš jít na film? Bla bla bla.” Protože nemám nic lepšího na práci, než se potulovat po Londýně s nějakym cizim chlapem, souhlasim. Velmi příhodně stojíme u nějakýho lehce alternativního kina, kam mě zavede a posadí na gauč. Pak mi strčí do ruky knihu, která je v češtině a někam se odporoučí. Divný rande, pomyslim si a zkoumavě si prohlížim název knihy Dianetika: Největší bestseller o svépomoci v historii a čekám. Najednou mi to rande začne připadat divný, ještě nikdy mi nikdo nedal na rande knihu, aniž by mi druhou rukou nešahal třeba na zadek. Jakmile se z nudy dočtu o tom, jak dosáhnout duchovní svobody, jak ovládat svou reaktivní mysl a nežít s depresemi a iracionálním chováním, mrknu na holku, která se znenadání objeví vedle mě a s podezíravym výrazem studuje tutéž knihu ve španělštině. Podíváme se na sebe a já se jí zeptám: „Utečeme?” A ona rozhodně odpoví: „Jo.” A tak prcháme. V tu ráno se kolem nás objeví hned několik pěknejch pánů v dobře padnoucích oblecích, který chtěj, abysme něco podepsaly vlastní krví, tim jsem si jistá. Nějak se mi podaří utéct a po cestě na hotel se směju sama sobě, jaký chlapy si do života vybírám. Na pokoji můj úsměv trochu povadne, když si uvědomim, že jsem někde vytratila svoje antidepresiva. Nedá se nic dělat, musim to obrátit a jít zase zpátky ve svejch stopách. Běham teda po městě (už zase) a hledám po zemi platíčko prášků jako v Trainspottingu. Antidepresiva jsou tady ale asi velkej byznys, protože je nenajdu. Jak se blížim zpátky k onomu kinu a tak si přemejšlim, že tady se mnou bude ještě sranda, napadne mě, že bych se mohla podívat, jak se jmenuje. A hle, na kině se skví gigantickej nápis: Dianetics & Scientology Life Improvement Centre. A to je konec příběhu o tom, jak si mladá holka po rozchodu chtěla vyhodit z kopejtka a místo toho se málem stala součástí sekty. Je asi čas nasednout na svůj létající talíř a vrátit se domů, na Vejhybku.