LA DOLCE VITA aneb s Italem v kuchyni, s Italem v ložnici, s Italem v obýváku

Často se mě lidi ptaj, jaký je to žít s Italem. Odpovídám popravdě, že je to jako žít s jakymkoli jinym chlapem.

Ponožky po bytě, hraní her na záchodě a v telce dokumenty jako Hitlerovi šampioni nebo jakýkoli sportovní přenos od Aikida po Žonglování. Ale je pravda, že neni Karel jako Karel,a tak neni ani Karel jako Luigi. Po krátkym přemejšlení jsem tak na pár drobných nuancí přišla. 

Pro začátek rovnou řeknu, že všechny klišé, který kolujou o Italech, jsou pravdivý. Nebo skoro všechny, doufám. :-D Jestli si myslíte, že u nás od rána do večera hraje stará dobrá italská klasika, všude se line vůně kafe a koupeme se ve špagetách, tak si to myslíte dobře.

Na tu si vždycky zabékáme spolu. :-D 

Strava / Prosciutto nebo život

Jednou jsem se někde dočetla, že - cituji - „Itálie je země, která může být právem pyšná na své národní jídlo. Striktní pravidla, která se však se stravováním pojí, mohou být pro nováčka šokující.” Tehdy jsem si řikala, že v týhle zemi s absencí byrokracie, silničních pravidel a s premiérem s imunitou v kapse, bráchou mafiánem za zády a šlapkou na klíně,  se to týká maximálně toho, jestli se smí nebo nesmí jíst pizza rukama. Jak šeredně jsem se zmýlila. Náš první kulturní šok jsme zažili krátce po seznámení. Já jsem mu hned vysvětlila, že pizzu jim zásadně rukama, a že v životě se mnou nehrozí žádný antipasti, primi a už vůbec ne secondi piati. Tady máš knedlík a je to. Před knedlíkem nic, za knedlíkem nic. On mně zas vysvětlil, že  jabka se jedi jenom oloupaný, krátký těstoviny k těmhle omáčkám, dlouhý těstoviny k tamtěm omáčkám, a vůbec těstoviny bez masa („fuj, to jako dáváte do těstovin maso? kdo to kdy viděl mamma mia“), snídaně jedině sladká a jinak sladký až po jídle a nikdy před na zahnání panickýho hladu. Jinak si teda jíme celkem svobodně. :-D

Jednou jsme dokonce v telce zaznamenali vnadnou ženu, co si dávala kečup na špagety - věřte mi, to v tom příběhu byla totálně okrajová aktivita. Povidám: To jsou kozy, co?  On: Bohužel, kozy nevidim, vidim kečup na špagetách. A tehdy jsem pochopila, jak to s těma striktníma pravidlama v Itálii chodí, když i kečup kozy přenáší.

Co se klišé, že Taliáni vaří špagety týče, to platí. Špagety, spaghettini, bucatini, maccheroni, linguine, fettuccine, tagliatelle, penne, rigatoni, fafalle, fusilli, canelloni a pappardelle. Teda, vařili by, kdyby v krámu nebyli jenom penne a pak leda tak prdele. To jevůbec jedna z bolístek, který nás trápěj - nedostatek kvalitní italské potravy. Jé, to kdybyste viděli ten úprk, když v Lidlu započne italskej tejden. Normálně jsme radši tejden o hladu, než abysme šli nakoupit k Vietnamci pod náma, ale ještě než se leták z Lidlu oznamující italskej tejden dotkne dna poštovní schránky, balíme Giorgo Armani krosnu a jde se. Ne to kecám, jenom krosnu.

Co se obecně kvality potravin týče, projevuje Ital značnou nespokojenost. Dokud žil v blaženym nevědomí, bylo nám všem dobře. Ale jakmile se dozvěděl, že v mase nemusí bejt úplně vždycky maso, namísto mořský soli používáme posypovou a oblíbená Nutella neni všude stejná, pokládá při nakupování všetečný dotazy jako: „Když je v tomhle mase 43% masa, co je ten zbytek? A proč je ten salám takhle divně přesně kulatej a jednobarevnej? Proč je na tom napsáno sardinky, když v tom nejsou sardinky? A v tomhle čaji jsou taky pesticidy?“ A já tomu dřív dobře živenýmu tvorovi nechci kazit iluze, tak předstírám, že trpím dočasnou hluchotou. Stačí, že ho trávim horou cibule, česneku a vepřovejch kopyt.

A když jsme u tý cibule, v červnu mu došla trpělivost a ze záchoda mi oznámil, že mi začíná kurz lehkýho vaření. No, ale berte vážně někoho, kdo má rád kulaždu (kulajdu) bez kopru a do salátu dává kočku (čočku)...

Kafe / Espresso picollo? Ani picollo ani lungo!

Nevim, jeslti jsem to už zmínila, ale můj kluk je ze země těstovin, nepřehledné silniční situace a kafe. Bez čeho Ital nemůže žít? Bez mámy, fotbalu a… zase kafe. On chutná jako kafe, voní jako kafe a věřte nebo ne, i vypadá jako kafe. Posledně jsem si ho prohlížela a měl ho na botách, kalhotách i tričku. A nechává si ho posílat. To naše se prý nedá pít. Pche! Co se mu nelíbí na super užitečnym Nescafé 3 v 1?!

Já se naopak kafe nedotknu, i kdybych měla mít oční víčka podepřený sirkama a upadala do kómatu. Vždycky, když jedeme na návštěvu do Itošky, tak na mě tamní famiglia kouká, jako kdybych trpěla nějakou vážnou chorobou. Nabízejí mi léky na žaludek a šeptají si poverina – chudinka malá. Ona nemůže caffe. Ale mně prostě jenom nechutná.  Radši jim ale nemávám červeným hadrem před obličejem a pokyvuju hlavou jako no jo, co naděláte.

Když Itoš poprví přijel do Čech, šli jsme do kavárny. Stoupnul si za “bar” a čekal. Prodavačka se ho zeptala: „Přejete si?“

on: Kafe.
ona: Tak se posaďte.
on: Nene, já si ho dám hned.
ona: To bude hned.
on: podíval se na mě
já: My tady u kafe sedíme.
ona již u stolu: Jakou kávu si dáte?
on bezradně: Dal bych si kafe.
ona bezradně: Jakou kávu si přejete?
Já zasáhla: Espresso si dá.
ona: Piccolo?
on vytřeštěně: ???
já: K ní - Piccolo, piccolo. K němu - To je tady taková věc, já ti to pak vysvětlim.
on o pár chvil pozdějš: Co myslela tim, že jsme piccolo?

No, některý věci, jako Turka nebo espresso piccolo zkrátka nevysvětlíte. 

Hádky / Vaffanculo

Zlatý byly časy, kdy jsme si nerozuměli. Na počátku takovýhleho multilinguálního vztahu poznáte, že se hádate jenom podle řevu. A s Italem vlastně ani to ne. Řikáte si, že možná jenom někdo dostal gól nebo tak něco. Postupem času ale zaznamenáte zvýšenou frekvenci frází, jako vaffanculo nebo ty vole mě jebne, který se v běžný konverzaci nevyskytujou a zároveň se v blízkosti vás nevyskytuje ani žádnej fotbalovej míč. A v tu chvíli vám začne svitnout. 

V jižanský domácnosti může bouře přijít kdykoli a odkudkoli. Musíte bejt neustále ve střehu. U nás se bohužel jižanský temperament projevuje plně na obou stranách a to i přes to, že já mám k jižanovi asi stejně blízko jako Michael Jackson k bílýmu bratrovi. (Italští příbuzní mi interně přezdívají mozarella). Takhle vám to povim - s normálnim chlapem je to boj, ale s timhle, kterej má ke všemu co říct, to je trepve jízda. Já ani někdy nevim, jak se to stalo a najednou naproti mě rozkročmo stojí něco, co vydává hlasitý zvuky v jazyce, kterýmu stěží rozumim a divoce to gestikuluje. A předpažit a upažit. A vzpažit a rozpažit. A šup ruce k čelu, z čela na srdce a od srdce rychlej výstřel do prostoru. Poklepat na čelo, utřít něco pod bradou, pirueta a jedem nanovo. Já se to snažim napodobovat, ale pravděpodobně spíš naznačuju, že mám hlad nebo že ho zastřelim. Nakonec to vzdám a hodim po něm ručník. Ne snad ale, že bych to vzdávala a házela ručník do ringu. Naopak tímto gestem vyjadřuju nespokojennost s nastálou situací. Následně odcházím a zahajuji protestní mlčení.

Ještě, že Bůh vynalezl usmiřování. Teď už vim, že je to Ital…

Máme i spoustu drobných pravidelných rozepří, jako jestli je skrze záclony vidět, když  chodim doma nahá, jestli je ok chodit po ulicích bez podprdy, jestli je ok koukat tý holce na prdel když moje vydá za dvě, jestli je Charlize Theron sexy nebo hnusná, jestli mám nebo nemám hlad a tak podobně. Ale to jsou jenom takový pošťuchovačky a přetahovačky o moc. Skončí maximálně naštípnutym žebrem nebo natrženym obočím. :* 

Je fakt, že soužití dvou choleriků neni  vždycky sranda. Ale aspoň si pasivní agresivitou a zadržovanym vztekem nezaděláváme na rakovinu. A někdy si radši celou hádku odjedu rovnou v hlavě a pak mám doma klid :-D A pak taky, nevim jak v jižanskym, ale u nás v ZÁPADNÍM světě vládne matriarchát a tak i já jsem kápo, i když to Talián neví.

Hudba / Kukurukukuuuu

Ten kluk pořád zpívá. Zpívá ráno, zpívá večer, zpívá na záchodě, zpívá ve sprše...

Fakt nekecám - přísahám, že tohle si normálně zpívá :-D  (00:57, 2:28)

Jednou si vyvzpomněl, že má jižanský kořeny a dlouhý vlasy jako Antonio Banderas  a přinesl domu kytaru. Od tý doby se domem rozléhá uno due tre quatro, uno due tre quatro, uno due tre quatro.

Je to tak nějak symbolický. Tady je seznam filmů, ve kterejch hrál a drnkal Antonio Banderas a můj tématický komentář:

• Matador (co vidíš ty)
• Il giovanne Mussolini (co vidim já)
• Ženy na pokraji nervového zhroucení (to jsem já)
• Spoutej mě (nebo tě spoutám já)
• Pod hrozbou smrti (přestaň ti řikam)
• Slast ze zabíjení (no comment)
• Střílej! (nebo tě picnu já)
• Desperado (to si budu muset dát)
• Tančím, abych žil (drobná úprava - abych přežil)
• Hranice smrti (kde je? ptám se!)
• La musica del silenzio (neboli Hudba ticha - že se neinspiroval timhle filmem?!)

No a když prasknou struny (samy), tak nám po bytě hraje čistokrevnej italskej rap. Zde malá ochutnávka.

Hygienické návyky / Occupato!

Zeptejte se Itala, kterej byl nucenej opustit svojí matku a rodnou zemi, po čem se mu nejvíc stejská. Ne, neni to slunce 320 dní v roce, neni to milující máma ani božský jídlo, je to bidet. Pro mě je bidet stejná záhada jako černá díra. Děda mi kdysi řekl, že je to bazén pro barbíny a já v tom žila až do tý doby, než jsem potkala Itala. A tak jako fenka hledá po odchodu svoje šťeňátka a kníká, takhle mi chodí po bytě jedno nešťastný Italiano a taky kníká.

Jedna z věcí, která se řiká o Italech je, že že se pečlivě starají o svůj vzhled. No, to voni se staraj. Zvlášť když umeju koupelnu, tak si začnou holit všechny ty svý fousy a kníry, zastřihovat vlasy a kotlety a vytrhávat chlupy a obočí. A na koupelnu aby si člověk dělal rezervaci. Jsem to většinou já, kdo jde do práce pozdě s namalovanym jednim obočím a kartáčkem v kabelce. 

Fotbal / Gooooooooool!

Fotbal je pro mýho kluka a potažmo všechny Italy troufám si říct lepší než sex. Víte, já už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy zapnula televizi a ona nebyla zelená. Při sledování zápasů z něj stříkaj emoce, jaký bych v něm snad ani já, láska jeho života, nedokázala vyvolat. Kdybych po místnosti chodila nahá, s nim by to ani nehlo. Pláč střídal řev, kterej se rozlejhá jako siréna první středu v měsíci a ten zase upřímnej radostnej smích proloženej výkřikama Siii Siiiii. U toho všeho probíhá live komentář od všech mužskejch přibuznejch z rodinnýho klanu, takže se všechno dvacetinásobí.

Posledně jsem si neprozřetelně sedla na gauč, když se na obrazovce opět objevil spolek kluků v podkolenkách svíjejících se ve smrtelnejch bolestech a opět začalo celý tohle zelený šílenství. Po dvou minutách padnul gól. Nijak mě to ale nevzrušovalo a chtěla jsem si odkráčet pro knihu. Jak mě ale překvapilo, když mi to bylo zakázáno. Prej jsme skórovali (my) a mám teda zůstat ve stejný pozici. Tak se ptám, jestli je blázen nebo pověrčivej. Na to mi odvětil, že ne (ne co?), ale že lepší bude, když se nebudu hejbat. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně a následně strávila 90 minut v poloze, za kterou by se nestyděl ani zkušenej jogín. A to jsem ještě netušila, že mě čeká celý mistrovství světa…

Mammá / Jsi moje máma, moje máma…

O italskejch mámách se řiká, že jsou jakejsi hlučnej a rušivej element, kterej nikdy nepřestřihne pupeční šňůru a způsobil, že potomek je neschopen samostatnýho života bez pravidelného výkrmu a úklidových služeb. Svoje snachy nenáviděj a to, že jim ukradli jejich ciccione (tlouštíka) jim dávaj celej život pěkně sežrat.

No tak je sice pravda, že mammá k nám chodí na pravidelný návštevy na skypu, a že se to opravdu nedá nikdy přeslechnout, ale ta jediná všechny ty klišé o italech rozporuje. Žádnýho mammone doma nemám a vždycky když tchýně přijede, tak je zlatá, protože má po kapsách prosciutto. Kdo by jí nemiloval.

Žárlivost / Kam to čumíš?

Tuhle kapitolku vezmu v bodech:

Luca: Já nežárlim, jsem v pohodě. Já jsem totiž liberální a ten víc rozumnej z nás dvou.

K tomu řeknu jenom jediný - pláč, křik a kopanec do lampy.

Zde malá ochutnávka z Italovo šuplíku:

• Sluší ti to. Počkej, kam s tim jdeš? To neni oblečení na ven!
• Líbí se mi, když holky nenosej podprsenku. Ale ty se mi líbíš víc v podprsence.
• On: Kam se tak zdobíš? - (moje odpověď) - On: Hm...
• On: Chceš jít na nuda pláž? - Já: Jo. - On: Tak ne.

Ani já nezůstávám pozadu

• Nezdrav tu holku ciao. Ona neví, že seš Ital. To je mi jedno, že u vás se to řiká všem, tahle fuchtle si teď myslí, že jí balíš. Pěkne dobrý den. Anebo víš co? Nezdrav jí radši vůbec, to my tady takhle děláme.
• Co děláš pořád v tý Itálii a jak se tam máš? Hm hm... a kde ste byli včera? Jo, jo, jo. Pánská jízda? Jooo, to musela bejt prča. A holky nešly, jo? Jak jaký holky, prostě holky ne? Ne, tu jsem nemyslela, ale když už to řikás - byla tam? A kde seděla? Tak to je bezvadný teda... tak si to tam užij. Čus.
• Takže tobě se líbí tahle herečka, jo? Tahle, jo? Tak to nechápu, co děláš se mnou. Vždyť má tmavý dlouhý vlasy a prsa. Stejně je hnusná. Dyť já vůbec nevim, s kym to chodim.

Luigi (můj učitel italštiny) taky podezřele často zasahuje

• Bára, ne aby ty udělala válka v Itálie!
• Bára, ale pro Luca lépši, že vy tády. Čésky klúci lépši néž itálsky. Oni neotravúji. Ale itálsky požád otrávujou. Ciao bella, che carina, ti amo. Ale Bára, pro tébe tády blllby. Protóže čésky hólky, ony drrrzy. Drzzzy a rády itálsky kluci.  - To mě uklidnil hned.

Nejvíc mě fascinuje otázka „můžeš přestat žárlit?”. To je asi jako kdybych se zeptala „můžeš mluvit potichu?“.

Ale však to znáte, v lásce a ve válce se může všechno. A taky víte, že trochu přehánim. :-D

No uznávám, je to trochu ohraný, že píšu o životě s Italem, ale co mám dělat, když už jsem ho vyfasovala? Jak se řiká, darovanýmu Italovi na zuby nekoukej.