Čtvrtek 4. června 2020, svátek má Dalibor
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 4. června 2020 Dalibor

(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 4: Dokud nás smrt nebo anální kolík nerozdělí

14. 05. 2020 11:27:16
Řiká se, že partneři nemusej bejt nutně stejný, aby jim to doma klapalo. Bylo by ale fajn, kdyby se shodli alespoň na těch opravdu zasádních věcech – kečup nebo hořčice, prkýnko nahoře nebo dole, děti ano nebo ne.

Například mně Ital na prvnim rande oznámil, že děti nechce žádný, na což jsem mu odpověděla, že já chci čtyři. Takže jsme do toho, naprosto logicky, skočili po hlavě. (Teď bych se mimochodem pomocí stroje času vrátila a dala Báře v minulosti facana z obou stran - 4 děti? Vážně?).

Jsou prostě věci, který byste si měli vyjasnit předtim, než do toho prásknete a začnete společně žít. Jednou z takovejch věcí je kupříkladu nutnost vyjasnit si, kolik lidí bude sdílet vaše společné lože. Já jsem měla od začátku za to, že dobrý bude nasadit základní sestavu, která čítá dva hráče – jednoho na levym a druhýho na pravym křídle, případně po vzájemný domluvě umožnit nějakou hostovačku. Ital si to ale patrně představoval jinak a nadraftoval náhradnici z týmu Polský běhny. A v tom teda vidim hlavní příčinu toho, proč jsme tenhle zápas projeli. Dali jsme do toho sice srdíčko, hráli jsme to dobře, ale jak se řiká, někdy to prostě nestačí, soupeř měl silnou taktiku a byl vytrvalej a prostě jak řikám no, důležitá je komunikace v tom týmu a v tom jsme selhali. Hlavní rozhodčí – to jsem já – vyhodnotil situaci jako zakázaný uvolnění a faul v jednom a italskej hráč dostal doživotní stopku.

Ale nechci to moc rozmazávat a zabíhat do detailů, přece jen špinavý prádlo by se nemělo prát na veřejnosti a takovýhle věci by měly zůstat jenom mezi partnery. Snad se ale nic nestane, když diskrétně naznačim, že k našemu odloučení přispěl anální kolík, koženej obojek a jedna nešťastně zapomenutá účtenka ze sex shopu. Pak v tom teda ještě měla prsty ta flundra a ta nevim, jaký měla prádlo, neb kromě obtisku rtěnky na kapesníčku, pár vlasů na polštáři a mý fotky hlavou dolů mi doma nenechala už zhola nic. Každopádně jí tady ty bombarďáky kapku přemáchnu.

Stalo se teda to, o čem sní každá holka před třicítkou. Zůstala jsem sama, psychicky labilní a s buldokem na krku. Ale jak by řekla naše babi, to se stává i v lepších rodinách.

Rozešli jsme se teda už před nějakou dobou, ale první dva měsíce jsem měla dost práce. Upoutala jsem se dobrovolně na lůžko a v pravidelných intervalech jsem se musela přetáčet na gauči ze strany na stranu, aby se mi neudělaly proleženiny. Sledovala jsem všechno, co se hejblo, včetně Teleshopingu a brečela, když si páry v poloze lžičky užívali dokonalý spánek na matraci s přizpůsobitelnou tvrdostí a oporou. Dál jsem odhazovala posmrkaný kapesníky v rádiusu pěti metrů a jednou za tejden si vyměnila pyžamo. To dá rozum, že jsem neměla čas psát. Teď si sice měnim oblečení po třech dnech, což je časově náročnější, ale na gauči jsem se dostala do polohy v sedě, přepnula horkovzdušnou fritézu Delimano (jejíž rukojeť není nikdy horká) na více stimulující program v podobě Ordinace v růžové zahradě, případně kvalitní kinematografické dílo od Rosamunde Pilcher a kapesníky s ohledem na sebe pokládám na jedno místo. Povedlo se mi teda vytvořit ucházející podmínky pro psaní a tak to teď musíte číst.

Jedinej způsob, jak takovou situaci přežít je vyhledat svojí záchrannou síť. Nastěhovala jsem se teda zpátky k našim a nechala se opečovávat. Každej člen rodiny tento úkol pojal po svym. Teta se mě zřejmě snažila uklidnit, když mi řekla: „Když jsem se vdala já, vdáš se taky.” Ovšem fakt, že jí bylo o deset míň mi jenom připomněl, kde se ve svym životě nacházim a začala jsem řvát. Táta se jal situaci analyzovat a hledal logické řešení, tak jak to mají muži ve zvyku. Přesto, že jediný, co jsem po něm chtěla bylo, aby mi dojel do Tesca pro tampóny a dolil mi víno. Podle něj je to prostý, tenhle vztah byl od začátku odsouzenej k záhubě, neb když před sebou lidi neprdí, neni to pravá láska. Tim mě donutil hloubat o tom, jestli by to bejval jeden malej prd nezachránil a jestli se situace nedá ještě zvrátit. Ségra zvolila pragmatičtější přístup. Začala na podivnejch fórech na internetu shánět devítku a sbírala na zahradě hovna po mym psovi. Možná by mě mohl rozveselit ten, vždyť k tomu jsou psi stvořený – tvářej se nadšeně, vítaj pána a vrtěj ocáskem. Jenže to bych nesměla mít buldoka, kterej místo ocasu, kterej nevlastní, vrtí kulkama, místo vítání se mě snaží vojet a tváří se buď naštvaně, anebo v tom lepšim případě zdeptaně.

Babička se na to zase koukala očima zkušené ženy a dala mi radu – no radu...: Vzlykám babičce: „Babi, já už si nikdy nikoho nenajdu. Nebo až mi bude čyřicet.” Čekala jsem, že mě uklidní a řekne, že taková hezká holka bude muset kluky odhánět pohrabáčem, ale babi s upřímností sobě vlastní řekla: „Jooo kdyby holka, dyť já se s dědou rozvedla, když mi bylo 23 a další pořádnej chlap přišel v padesáti.“ Díky babi. To pomohlo. No a máma, mezitim, co mazala ten den dvacátej osmej chleba sádlem ve snaze mě vykrmit, nevěděla, jestli má brečet kvůli mě, nebo kvůli tomu chudáčkovi, „co on tady bude sám dělat, jak se tady dorozumí, kdo mu bude vařit.” Ano mamísku, to je to, co mě momentálně trápí nejvíc, kdo se bude starat o třicetiletýho chlapa v západnim světě, zatimco on si bude jako splašenej pobíhat po Praze a nahánět coury. Rozhodla jsem se tedy přestěhovat ze společných prostor k sobě do dětskýho pokojíčku a zahnívat v klidu tam.

Kámošky všechny blbý rady přeskočily a jaly se situaci ihned řešit. To v praxi znamená, že začaly vymejšlet co nejlepší pomstu. Zatimco já jsem teda seděla vedle nich a koukala do zdi, ony se překřikovaly, jestli bude lepší nechat Nepříteli č. 1 v bytě hovno, dát mu hovno do boty, vyčistit psovi zuby jeho kartáčkem, vymatlat jeho kartáček v psym hovně nebo nechat buldoka, ať mu, cituji, nasere do triček. Když jsem namítla, jestli se nechtěj od těch fekálii někam odklonit, navrhly, ať mu Sancho ty trička alsepoň počůrá. A pak mi nalily víno. Amen.

A jak to bylo dál? To se dozvíte příště....

Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná.

Autor: Barbora Turazová | čtvrtek 14.5.2020 11:27 | karma článku: 44.00 | přečteno: 20295x

Další články blogera

Barbora Turazová

Deník zhrzené ženy

5 fází smutku a 50 odstínů šílenství ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​

21.5.2020 v 11:57 | Karma článku: 39.92 | Přečteno: 14761 | Diskuse

Barbora Turazová

Den blbec nebo jenom blbec?

Hledání ztraceného pasu, pláč, křik a pak taky řev ​ ​ ​ ​ ​ ​​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​ ​

5.3.2020 v 12:19 | Karma článku: 28.13 | Přečteno: 2097 | Diskuse

Barbora Turazová

Alláh je velký a Maroko taky. #REALAFRICA (s Italem, samozřejmě)

To se zase ten pán nahoře na obláčku jednou pěkně zasmál, když si přečetl moje chytroprdský zápisky z prvních dvou dní v Maroku. Řikal: „Jo tak ty znáš Maroko? Já ti ukážu Maroko, se budeš divit.“ A taky že jo.

13.2.2020 v 8:48 | Karma článku: 31.97 | Přečteno: 2036 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Aleš Baloun

Estetika holé zadnice „s“ nebo „bez šňůrky“ na dětském hřišti.

Aneb: „Teplejší a teplé počasí budiž pochváleno ale někdy raději zatraceno“. Obzvlášť pokud jde o psychickou újmu nebo rovnou šok.

4.6.2020 v 8:01 | Karma článku: 20.34 | Přečteno: 515 | Diskuse

Aleš Baloun

Najdi si důvod a můžeš jít do ulic rabovat, zapalovat, ničit… Prostě pobavit se s přáteli.

Vraždou frustrovaní Američané rabují v Beverly Hills obchody s luxusním zbožím... Opravdu následek frustrace? Krása demokracie „Made in USA“...

2.6.2020 v 20:01 | Karma článku: 39.47 | Přečteno: 1825 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Jásot vítězů

V první polovině této písně jsme sledovali Davida, jak se raduje z toho, že mu byly odpuštěny hříchy. Vnitřní prázdnotu a vyprahlost vystřídala obrovská radost a štěstí.

29.5.2020 v 19:10 | Karma článku: 12.88 | Přečteno: 197 | Diskuse

Tien Tran Tat

Proč nerad chodím do vietnamských Večerek

Ne že bych tam nechtěl, ale nemůžu. Tak jsem si to musel sám sobě nějak znechutit. Rodiče mi říkávali, ať tam nechodím, protože si budou myslet, že jdu „očumovat“ jejich ceny. Ale neposlouchal jsem je.

29.5.2020 v 9:44 | Karma článku: 46.38 | Přečteno: 24816 | Diskuse

Vít Olmer

Zvířátka a miliardáři

Starý pán má jezevčíka Ferdu. Prý i pejskové se mohou nakazit kurvavirem. Tak chodili do parku s rouškou oba. Ferda mu oddaností zaháněl deprese. Večer si k pánovi vlezl do postele, pán si četl a Ferda chroupal oblíbenou mrkev.

28.5.2020 v 14:36 | Karma článku: 23.01 | Přečteno: 866 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6332

Tury na túře www.turynature.cz

Jmenuju se Bára a po svym tátovi jsem kromě křivýho chrupu a spánkovejch atak na gauči podědila i přezdívku Tury. Vždycky jsem chtěla bejt zubařkou, takže když jsem se pak v patnácti rozhodovala, co dál dělat, sociální vědy pro mě byly jasná volba. Pracuju pro jedno veřejnoprávní médium a přivydělávám si tim, že píšu, co mě napadne. Zatim. Protože toho psaní nemám v životě dost, píšu taky osobní blog, za kterej mi ale, nevim proč, nikdo neplatí. Přitom je to víceúčelový umělecký produkt! Můj blog by se totiž dal rozdělit na tři poloviny. Chápu, že někomu by to mohlo činit obtíže, ale mně matika nikdy moc nešla, a tak s tím nemám vůbec žádnej problém. (Taky proto o mě stomatologická komora zrovna nestála). Z poloviny je to (cestovní) deník, z druhý půlky je to cestovatelskej průvodce a ze třetí mi supluje ordinaci u terapeuta. Pokud hledáte trochu toho rozptýlení a sem tam nějakou srandu, tak jste tu správně. Ale jestli chcete větší výpovědní hodnotu, navést v mapě, anebo předepsat Neurol, tak vás varuju. Něco by se u mě v lékárničce sice našlo, ale …

Jo a ve zbylym čase venčim Itala a chodim s buldokem. Někdy obráceně. Díky výše zmíněným mám často o čem psát, ale o témata se hravě postará i moje rodina, cizí lidi na ulici, případě prostý obsah mého vlastního mozku. A baví mě to.

Najdete na iDNES.cz