(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 4: Dokud nás smrt nebo anální kolík nerozdělí
Například mně Ital na prvnim rande oznámil, že děti nechce žádný, na což jsem mu odpověděla, že já chci čtyři. Takže jsme do toho, naprosto logicky, skočili po hlavě. (Teď bych se mimochodem pomocí stroje času vrátila a dala Báře v minulosti facana z obou stran - 4 děti? Vážně?).
Jsou prostě věci, který byste si měli vyjasnit předtim, než do toho prásknete a začnete společně žít. Jednou z takovejch věcí je kupříkladu nutnost vyjasnit si, kolik lidí bude sdílet vaše společné lože. Já jsem měla od začátku za to, že dobrý bude nasadit základní sestavu, která čítá dva hráče – jednoho na levym a druhýho na pravym křídle, případně po vzájemný domluvě umožnit nějakou hostovačku. Ital si to ale patrně představoval jinak a nadraftoval náhradnici z týmu Polský běhny. A v tom teda vidim hlavní příčinu toho, proč jsme tenhle zápas projeli. Dali jsme do toho sice srdíčko, hráli jsme to dobře, ale jak se řiká, někdy to prostě nestačí, soupeř měl silnou taktiku a byl vytrvalej a prostě jak řikám no, důležitá je komunikace v tom týmu a v tom jsme selhali. Hlavní rozhodčí – to jsem já – vyhodnotil situaci jako zakázaný uvolnění a faul v jednom a italskej hráč dostal doživotní stopku.
Ale nechci to moc rozmazávat a zabíhat do detailů, přece jen špinavý prádlo by se nemělo prát na veřejnosti a takovýhle věci by měly zůstat jenom mezi partnery. Snad se ale nic nestane, když diskrétně naznačim, že k našemu odloučení přispěl anální kolík, koženej obojek a jedna nešťastně zapomenutá účtenka ze sex shopu. Pak v tom teda ještě měla prsty ta flundra a ta nevim, jaký měla prádlo, neb kromě obtisku rtěnky na kapesníčku, pár vlasů na polštáři a mý fotky hlavou dolů mi doma nenechala už zhola nic. Každopádně jí tady ty bombarďáky kapku přemáchnu.
Stalo se teda to, o čem sní každá holka před třicítkou. Zůstala jsem sama, psychicky labilní a s buldokem na krku. Ale jak by řekla naše babi, to se stává i v lepších rodinách.
Rozešli jsme se teda už před nějakou dobou, ale první dva měsíce jsem měla dost práce. Upoutala jsem se dobrovolně na lůžko a v pravidelných intervalech jsem se musela přetáčet na gauči ze strany na stranu, aby se mi neudělaly proleženiny. Sledovala jsem všechno, co se hejblo, včetně Teleshopingu a brečela, když si páry v poloze lžičky užívali dokonalý spánek na matraci s přizpůsobitelnou tvrdostí a oporou. Dál jsem odhazovala posmrkaný kapesníky v rádiusu pěti metrů a jednou za tejden si vyměnila pyžamo. To dá rozum, že jsem neměla čas psát. Teď si sice měnim oblečení po třech dnech, což je časově náročnější, ale na gauči jsem se dostala do polohy v sedě, přepnula horkovzdušnou fritézu Delimano (jejíž rukojeť není nikdy horká) na více stimulující program v podobě Ordinace v růžové zahradě, případně kvalitní kinematografické dílo od Rosamunde Pilcher a kapesníky s ohledem na sebe pokládám na jedno místo. Povedlo se mi teda vytvořit ucházející podmínky pro psaní a tak to teď musíte číst.
Jedinej způsob, jak takovou situaci přežít je vyhledat svojí záchrannou síť. Nastěhovala jsem se teda zpátky k našim a nechala se opečovávat. Každej člen rodiny tento úkol pojal po svym. Teta se mě zřejmě snažila uklidnit, když mi řekla: „Když jsem se vdala já, vdáš se taky.” Ovšem fakt, že jí bylo o deset míň mi jenom připomněl, kde se ve svym životě nacházim a začala jsem řvát. Táta se jal situaci analyzovat a hledal logické řešení, tak jak to mají muži ve zvyku. Přesto, že jediný, co jsem po něm chtěla bylo, aby mi dojel do Tesca pro tampóny a dolil mi víno. Podle něj je to prostý, tenhle vztah byl od začátku odsouzenej k záhubě, neb když před sebou lidi neprdí, neni to pravá láska. Tim mě donutil hloubat o tom, jestli by to bejval jeden malej prd nezachránil a jestli se situace nedá ještě zvrátit. Ségra zvolila pragmatičtější přístup. Začala na podivnejch fórech na internetu shánět devítku a sbírala na zahradě hovna po mym psovi. Možná by mě mohl rozveselit ten, vždyť k tomu jsou psi stvořený – tvářej se nadšeně, vítaj pána a vrtěj ocáskem. Jenže to bych nesměla mít buldoka, kterej místo ocasu, kterej nevlastní, vrtí kulkama, místo vítání se mě snaží vojet a tváří se buď naštvaně, anebo v tom lepšim případě zdeptaně.
Babička se na to zase koukala očima zkušené ženy a dala mi radu – no radu…: Vzlykám babičce: „Babi, já už si nikdy nikoho nenajdu. Nebo až mi bude čyřicet.” Čekala jsem, že mě uklidní a řekne, že taková hezká holka bude muset kluky odhánět pohrabáčem, ale babi s upřímností sobě vlastní řekla: „Jooo kdyby holka, dyť já se s dědou rozvedla, když mi bylo 23 a další pořádnej chlap přišel v padesáti.“ Díky babi. To pomohlo. No a máma, mezitim, co mazala ten den dvacátej osmej chleba sádlem ve snaze mě vykrmit, nevěděla, jestli má brečet kvůli mě, nebo kvůli tomu chudáčkovi, „co on tady bude sám dělat, jak se tady dorozumí, kdo mu bude vařit.” Ano mamísku, to je to, co mě momentálně trápí nejvíc, kdo se bude starat o třicetiletýho chlapa v západnim světě, zatimco on si bude jako splašenej pobíhat po Praze a nahánět coury. Rozhodla jsem se tedy přestěhovat ze společných prostor k sobě do dětskýho pokojíčku a zahnívat v klidu tam.
Kámošky všechny blbý rady přeskočily a jaly se situaci ihned řešit. To v praxi znamená, že začaly vymejšlet co nejlepší pomstu. Zatimco já jsem teda seděla vedle nich a koukala do zdi, ony se překřikovaly, jestli bude lepší nechat Nepříteli č. 1 v bytě hovno, dát mu hovno do boty, vyčistit psovi zuby jeho kartáčkem, vymatlat jeho kartáček v psym hovně nebo nechat buldoka, ať mu, cituji, nasere do triček. Když jsem namítla, jestli se nechtěj od těch fekálii někam odklonit, navrhly, ať mu Sancho ty trička alsepoň počůrá. A pak mi nalily víno. Amen.
A jak to bylo dál? To se dozvíte příště….
Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná.
Barbora Turazová
Alena v říši divů
Zápisky z kreténteny aneb jak jsem přežila 365 dnů natvrdo. (Pozn. návod na přežití nečekejte)???????
Barbora Turazová
Treasure Hunt v centru Londýna aneb kterak jsem málem dosáhla duchovní svobody
Tady máte zase trošku bezpointního plkání o tom, jak jsem se vzbudila v cele předbežnýho zadržení, málem jsem se skamarádila s Tomem Cruisem a tak. Klasika. Cheers
Barbora Turazová
Den nezávislosti a pak taky ty další dny
Přečtěte svým dětem pohádku o krásné princezně, vypadávání z oken a mazání zad cukrářskou stěrkou. Nebo víte co, radši jim to číst nedávejte.
Barbora Turazová
Zpátky k rodičům
Z ozdravovny do ústavu pro duševně choré a dost možná ještě dál aneb Honzíkova cesta pro dospělé ? ? ? ? ? ?
Barbora Turazová
...a Bůh stvořil ženu ANEB příběhy obyčejného šílenství
Lev Nikolajevič Tolstoj kdysi řekl: „Je těžké milovat ženu a současně dělat něco rozumného.“ Já bych si dovolila tenhle citát lehce poupravit: „Je těžké být ženou a současně dělat něco rozumného.“ A po rozchodu to platí dvojnásob.
Barbora Turazová
Deník zhrzené ženy
5 fází smutku a 50 odstínů šílenství ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ?
Barbora Turazová
Den blbec nebo jenom blbec?
Hledání ztraceného pasu, pláč, křik a pak taky řev ? ? ? ? ? ?? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ?
Barbora Turazová
Alláh je velký a Maroko taky. #REALAFRICA (s Italem, samozřejmě)
To se zase ten pán nahoře na obláčku jednou pěkně zasmál, když si přečetl moje chytroprdský zápisky z prvních dvou dní v Maroku. Řikal: „Jo tak ty znáš Maroko? Já ti ukážu Maroko, se budeš divit.“ A taky že jo.
Barbora Turazová
Seznámení s Marokem, arabskou kulturou a islámem ANEB Z DENÍČKU XENOFOBA
Jako již tradičně, i letos jsme se chystali vyrazit na dovolenou. Před odjezdem však zbývalo vyřešit pár formalit. Především kdy pojedeme, kam pojedeme a kdo vůbec pojede.
Barbora Turazová
Vodákem se nerodíš, tím se stáváš...anebo taky ne. Aneb s Italem na vodě.
V partnerském životě jsou momenty, které jsou pro vztah zatěžkávací zkouškou. Buď ho posílí, nebo rozloží. Bezpochyby mezi ně patří první ráno, první průjem (nejlíp na první dovolený) a voda – první, druhá i desátá.
Barbora Turazová
Velký česko-italský a italsko-český slovník
Podtitul: Já šem dibil. Ty siš dibil. My šme dibil. ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ??
Barbora Turazová
LA DOLCE VITA aneb s Italem v kuchyni, s Italem v ložnici, s Italem v obýváku
Často se mě lidi ptaj, jaký je to žít s Italem. Odpovídám popravdě, že je to jako žít s jakymkoli jinym chlapem.
Barbora Turazová
(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 3: Oslava 140 let pod toskánským sluncem
Když mi v konverzaci na Whatsappu s názvem “Famiglia Homollini” (italská variace na Homolkovi) přistály zprávy s přáním všeho nejlepšího nějakýmu papa, řikala jsem si: „Ha, tentokrát mě nedostanete!"
Barbora Turazová
Italské prázdniny: Variace na šest medvědů s Cibulkou
A je to tady, vyrážíme na dovolenou. Jedeme do slunné Itálie, domoviny mýhoItala (světe div se) konečně se trochu ohřát, protože v Česku je pouhých 38 stupňů.
Barbora Turazová
(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 2: Křest aneb slepá, blbá a bezvěrná
Pár měsíců po mém uvedení do italské společnosti, kdy se mi konečně podařilo nabýt ztracenou důstojnost, nebo alespoň její zbytky, se do familie narodil potomek.
Barbora Turazová
(Ne)moje tlustá italská svatba - kapitola 1: Zlatá svatba a slepá Bára
Narazit si Itala, to je jackpot, říkáte si možná. Žhnoucí slunce, teplý moře, pizza s rozteklym sýrem, proscuiutto sem, mortadela tam, O sole mio, ciao bella a tak.
- Počet článků 17
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5610x
Jmenuju se Bára a po svym tátovi jsem kromě křivýho chrupu a spánkovejch atak na gauči podědila i přezdívku Tury. Vždycky jsem chtěla bejt zubařkou, takže když jsem se pak v patnácti rozhodovala, co dál dělat, sociální vědy pro mě byly jasná volba. Pracuju pro jedno veřejnoprávní médium a přivydělávám si tim, že píšu, co mě napadne. Zatim. Protože toho psaní nemám v životě dost, píšu taky osobní blog, za kterej mi ale, nevim proč, nikdo neplatí. Přitom je to víceúčelový umělecký produkt! Můj blog by se totiž dal rozdělit na tři poloviny. Chápu, že někomu by to mohlo činit obtíže, ale mně matika nikdy moc nešla, a tak s tím nemám vůbec žádnej problém. (Taky proto o mě stomatologická komora zrovna nestála). Z poloviny je to (cestovní) deník, z druhý půlky je to cestovatelskej průvodce a ze třetí mi supluje ordinaci u terapeuta. Pokud hledáte trochu toho rozptýlení a sem tam nějakou srandu, tak jste tu správně. Ale jestli chcete větší výpovědní hodnotu, navést v mapě, anebo předepsat Neurol, tak vás varuju. Něco by se u mě v lékárničce sice našlo, ale …
Jo a ve zbylym čase venčim Itala a chodim s buldokem. Někdy obráceně. Díky výše zmíněným mám často o čem psát, ale o témata se hravě postará i moje rodina, cizí lidi na ulici, případě prostý obsah mého vlastního mozku. A baví mě to.